Děti se v mnohých hodinách od učitele pouze naučí postup, jak řešit nějaký typ úlohy (např. jak sčítat zlomky), a tento postup pořád dokola aplikují bez přemýšlení. Na zkouškách jsou často úlohy s netradičním zadáním a tam pak žáci selhávají. Dítě následně neselhává pouze u zkoušky, ale především v samotném životě. Na mnoho životních situací nemůžeme použít opakovaně stejné zadání a hlavně … není šťastné spoléhat na to, že nám někdo dobře poradí. Musíme své děti učit přemýšlet samostatně a ne jen opakovat, co kde slyšeli.

Každá úloha má být v úrovni základní, kde se chytí i slabý žák. Následně stoupá obtížnost až po značně náročnou – zde získá i velmi silný žák možnost růstu. V hodinách je zcela nutné, aby opravdu každý žák prožil úspěch a měl pocit, že něco zvládl. Jen tak bude mít touhu pracovat na sobě dál.

Když úlohu vyřešíme bez chyby, tak jsme se mnoho nenaučili. Vlastně jsme jen potvrdili, že to umíme. V matematice velmi platí staré přísloví: „Chybami se člověk učí.“ Teď jde o to, jak s touto chybou učitel pracuje. Ve stručnosti: Nejhorší je pokárání. Nejpřínosnější pro žáka je diskuze se spolužákem o tom, kde chyba nastala a proč.

Učitel přednášející před tabulí je to nejhorší, co může dítě potkat. Nejlépe žák pochopí vysvětlení od svého kamaráda, mluví jeho jazykem a zároveň je schopen pochopit, v čem může jeho spolužák mít problém. Hlavním úkolem učitele je pouze vytvořit vhodné prostředí pro diskuzi. Toto je jeden z důvodů, proč je vhodné vyučovat ve vyšším počtu žáků.